OBECNÝ ÚVOD

Vyhlazování evropských Židů a dalších součástí populace, o kterých Hitler usoudil, že nemají právo na život, jako byli Romové, politická opozice, homosexuálové, handicapovaní či „asociálové“, v nacistických koncentračních táborech probíhalo pomocí extrémního zacházení s vězni (vyčerpání hlady, prací, bitím, zimou a celkovou nepřítomností jakékoli péče).

To však nestačilo pro uskutečnění nacistického plánu. Byly tedy rychle prováděny rozličné pokusy, které měly najít odpověď na následující otázku: jak co nejrychleji zavraždit a nechat zmizet tisíce lidských těl? Výsledky těchto experimentů byly předávány Himmlerovi, který je následně aplikoval v koncentračních táborech, z nichž se staly tábory vyhlazovací – v Osvětimi, Treblince, Sobiboru, Belzeci, Chelmnu a Majdanku. Od prosince 1941 byl takto v Chelmnu používán proces udušení výfukovými plyny z kamionů, kterými zde „zlikvidovali“ lodžské ghetto. Když se z těchto táborů staly „Todesfabrike“ (něm.), „továrny na smrt“ (česky), „usines de mort“ (fr.), bylo třeba nové zaměstnanectvo, které by v nich pracovalo. To byli Sonderkommandos.

Po příjezdu do vyhlazovacích táborů docházelo k selekci deportovaných, kteří byli vyčerpáni dlouhou, často velmi náročnou, cestou. To znamenalo, že byli rozděleni do dvou skupin. První z nich šla do plynu a následně byla spálena v pecích, druhá šla nejprve pracovat. Do první skupiny lékaři SS řadili fyzicky slabší (tedy většinu žen a dětí a starších lidí). Druhá skupina, většinou méně početná, byla rozdělena do pracovních komand, občas dle osobních kompetencí deportovaných. Mladí a robustní muži byli vybíráni pro práci v Sonderkommandos, což znamená „zvláštní komanda“. Víme, jaké nacistické hrůzy se skrývaly za těmito tajemnými názvy. „Zvláštní komanda“ tak měla nařízeno jednat dle „zvláštního zacházení“, které mělo vést ke „končenému řešení židovské otázky“. Zvláštní tedy dozajista byla.

V Osvětimi a poté v Březince tito muži s hrůzou poznali krematoria (místa sdružující svlékací místnosti, plynové komory a pece), kde měli pracovat. Jejich první hodiny práce bývaly většinou nepředstavitelně děsivé, neboť museli z plynových komor do pecí přenášet své ženy, sestry a další rodinné příslušníky či přátele. Žádný z příslušníků SK neměl přežít. Byli přirozeně „likvidování“ a nahrazováni skupinou, která vznikla při další selekci a jejímž prvním úkolem bylo odstranit těla svých předchůdců. Žádný z nich nesměl přežít, neboť věděli příliš mnoho. Jejich svědectví jsou pro nás dnes (nebo by měla být?) o to cennější, že nikdo jiný nemůže říci to, co vědí. Ale my jsme jim vyčetli, že byli tím, čím byli donuceni být.

Jak se navrátit do života z temnoty koncentračních táborů? Jak se ve svých vlastních očích stát znovu člověkem? A především, jak toho dosáhnout v očích těch, kteří vás považují za vinné z teroru, kterým jste sami prošli, nebo vás dokonce řadí mezi kolaboranty a vrahy? Jak vystát sám sebe vzhledem k tomu, co byl člověk donucen dělat? Jak snášet přívaly strašlivých obrazů, které už vás navždy budou napadat a které se stydíte formulovat, jejichž řev ve své hlavě nedokážete snést, které nikdo jiný nemůže slyšet, které nemáte sílu vyjádřit a které nemůžete vyjádřit, protože máte pocit, že na to neexistují slova?

Tyto stránky se tedy věnují především těmto mužům. Vznikají shromažďováním a sbližováním roztroušených vědomostí o hmotných a lidských aspektech zacházení s SK. V rámci tak významného předmětu zkoumání a reflexe, kterým pro všechny šoa dozajista je, se tedy omezuje pouze na SK. Chtěla bych s pomocí těchto stránek slyšet vše, co kdy mohlo být řečeno, zkusit porozumět tomu, čemu kdy mohlo být porozuměno a položit svůj nepatrný malý kamínek na hrobku a popel všeho tohoto utrpení. Poslouchat a slyšet.

Traduction : Lucie Šafránková